ŠT 180.
Kloubový tahač z Doks.

ŠT 180 je těžký kolový tahač s kloubovým rámem a pohonem všech čtyř kol. Byl to první velký kolový tahač z Československa. V zemědělství měl hlavně orat: jeden tahač měl při orbě nahradit tři pásové traktory DT 54 nebo DT 75.

Na masce měl logo Škody a štítek LIAZ. Liberecké automobilové závody prodávaly svá nákladní auta pod značkou Škoda až do roku 1983. Lidé mu říkali škodovka nebo stoosmdesátka, oba výrazy najdeme i v dobových novinách.

Na konci 60. let orala československá družstva hlavně pásovými traktory DT 54 a DT 75. Velký kolový tahač se dal koupit jen ze Sovětského svazu, Kirovec K-700 začali dovážet až v roce 1970.

Nápad na vlastní tahač přišel v roce 1968 z JZD Dolany u Jaroměře. Mechanizátor Karel Žďárský tam s kolegy nejdřív spojil dva traktory Zetor 40 do jednoho dvouosého tahače se dvěma motory. Pak navrhl stroj z dílů nákladních aut. Jeho syn, dnešní šéf firmy Farmet, později řekl, že otec prototyp sestavil přes zimu kutilským způsobem a nikdy za něj nic nedostal.

Tahač pak zkonstruoval vývoj LIAZ v Mnichově Hradišti pod vedením Ing. Bohumila Kvapila. V rozhovoru pro časopis Automobil v roce 1971 řekl: „Beze změn jsme použili asi 80 procent skupin a dílů u nás používaných. Nově jsme museli konstruovat rám a kabinu řidiče.“ Nové bylo i zařízení pro ovládání nářadí.

Wikipedie uvádí jako vedoucího konstruktéra Milana Sameše. Dobový tisk ho nezmiňuje, jako šéfa konstrukčního kolektivu uvádí Kvapila.

První funkční vzorek jezdil na podzim 1969. Podle Kvapila zoral 852 hektarů do průměrné hloubky 27 cm, z toho 101 hektarů v extrémních podmínkách. Na podzim 1969 ho podle Wikipedie a Národního zemědělského muzea ukázali na strojírenském veletrhu v Brně.

V roce 1970 vznikly dva prototypy. Smontovali je v Doksech, v provozovně podniku STS Mimoň, protože LIAZ pro montáž tahače neměl místo. Jeden prototyp se rok zkoušel v JZD Dolany. Podle Obrany lidu za tu dobu udělal 1 000 ha hluboké a seťové orby, 550 ha podmítek a 2 100 ha přípravy půdy kombinátorem.

Zadání nepřišlo shora. Ředitel LIAZ v roce 1982 psal, že podnik tahače dodával z vlastní iniciativy, bez příkazů a takřka bez investic. Časopis Automobil to v roce 1985 popsal jako odpověď na výzvu ÚV KSČ k pomoci zemědělství.

Kvapil v roce 1971 spočítal, že ŠT 180 za pět let vyčerpá i s pořizovací cenou 582 850 Kčs, kdežto tři pásové traktory 895 000 Kčs. Hektar orby vycházel na 116,50 Kčs proti 178 Kčs. Podle něj by bylo potřeba nahradit kolem 15 000 pásových traktorů, plán na pětiletku byl 1 500 tahačů.

Vpředu nad přední nápravou je motor pod červenou kapotou, za ním kabina. Kloub spojuje přední a zadní rám a leží přesně uprostřed, 1 500 mm od každé nápravy. Na zadním rámu jsou nádrže, hydraulika a závěs na nářadí. Holý tahač je těžký vpředu: z 7 665 kg nese přední náprava 4 608 kg.

Šestiválec M 634 má objem 11,9 litru a v tahači dává 132 kW, tedy 180 koní. Přeplňovaný není. Stejný motor jezdil v nákladních autech Škoda 706 MT, kde měl 154 kW. Dobové údaje o výkonu v tahači se trochu liší: odborné časopisy uvádějí 132 až 138 kW, výrobce 180 k DIN nebo 200 k SAE a muzeum 189 k.

Měrná spotřeba byla 242 g/kWh, nejlepší soudobé motory měly 225 až 235 g/kWh. Nafta se vozila ve dvou nádržích po 175 litrech.

Spojka i převodovka Praga 10 P 80 pocházejí z aut řady MT. Převodovka má pět stupňů a pneumaticky řazený půlič, celkem tedy 10 stupňů vpřed a 2 vzad. Pod zatížením se řadit nedalo. Rozdělovací převodovka Škoda pohání obě nápravy stejně.

Obě nápravy jsou tuhé a hnací a podle Automobilu se zcela shodují se zadními nápravami aut MT. Mají planetové redukce v kolech a uzávěrku diferenciálu. Tahač jede od 2,61 do 25,72 km/h.

Celokovová svařovaná kabina tvoří bezpečnostní rám. Volant je vpravo. Kabina měla topení i ventilaci a hlukem se podle Kvapila blížila kabinám náklaďáků. Měření v roce 1978 ukázalo, že byla hlučnější než kabina Kirovce, víc v kapitole o poruchách.

Řízení bylo nejdřív hydraulické s rozvaděčem. Po hodnocení v roce 1979 přešli na hydrostatické řízení ORSTA z NDR. Jedno tandemové čerpadlo pohání řízení i pracovní hydrauliku.

ŠT 180 nemá natáčecí kola. Zatáčí tak, že se celý rám zalomí v kloubu. Protože je kloub uprostřed, jedou zadní kola ve stejné stopě jako přední.

Posuvníkem zalomíte rám a uvidíte, jak se mění poloměr. Poloměr otáčení ani největší úhel zalomení jsme v pramenech nenašli. Zemědělská technika v roce 1978 měřila stabilitu tahače při zalomení 29,4° a 32°.

Tahač se nevyráběl v žádném závodě LIAZ. Montoval se v novém středisku podniku STS Mimoň v Doksech na Českolipsku. Díly se svážely z několika míst: motory a nápravy z LIAZu, rámy ze STS Prunéřov, závěsné zařízení ze STS Boskovice. Kabiny v prvních letech dodával podle Rudého práva závod VOZ Bludovice, později se o díly kabin a rámů dělily STS Prunéřov, Boskovice, Šumperk a OZS Jiříkov.

Rudé právo v únoru 1973 psalo o svízelných začátcích a padesátičlenném kolektivu převážně mladých lidí. Doksy podle reportáže vyráběly i díly, které u nákladních aut nejsou. STS Mimoň později vyškolila 1 695 lidí na obsluhu tahače.

Kolik tahačů vzniklo v roce 1970, se v pramenech liší. Kniha Zdeňka Tempíra uvádí pět kusů z října 1970, Kvapil 15 kusů nulté série, Ing. V. Šourek v roce 1979 třicet kusů do konce roku. V lednu 1973 jich bylo 325, v lednu 1975 předali tisící. Za léta 1976-1980 jich v Doksech smontovali 3 560. Nejvíc, asi 830 kusů ročně, se podle Wikipedie vyrábělo v letech 1978 a 1979.

Šestitisící tahač smontovali 30. května 1983, v listopadu 1985 jich bylo 7 500 ve všech modifikacích. Podle Wikipedie klesla výroba koncem 80. let asi na 400 kusů ročně, v roce 1991 vzniklo 20 kusů a v roce 1992 poslední série 50 kusů. Celkem to je přes 10 000 tahačů.

Na konci roku 1981 jezdilo v československém zemědělství 4 911 tahačů ŠT 180. K 1. lednu 1988 jim bylo průměrně osm let a tvořily 5,1 % traktorového parku. Brněnská Rovnost v září 1980 psala o skoro 2 900 tazích ŠT 180 a přes 480 Kirovcích, pro jaké území, z dochovaného úryvku nevyplývá.

Za dvaadvacet let se základní tahač skoro nezměnil. Vznikla verze s dvojmontáží, verze N pro nakladač a několik prototypů nástupce, které se do série nedostaly. U verzí, které zná jen Wikipedie, to v přehledu píšeme.

Verze N má dvě stanoviště a řízení se přepíná ventilem, jen když tahač stojí. Silnější hydraulika s tlakem 16 až 20 MPa obsluhuje čelní nakladač ND 5-021 z Humpoleckých strojíren. Nakladač váží 2 800 kg, uzvedne 2 500 kg a VÚZT u něj naměřil 209 tun za hodinu. Na fotkách níž je nakladač na opačném konci než motor.

Šedé stroje s radlicemi z Hrabačova jsou stavební úprava verze N. Zelený ŠT 180 N TURBO dostal při generální opravě přeplňovaný motor LIAZ.

O silnějším nástupci se mluvilo od roku 1976. LT 230 měl motor kolem 170 až 177 kW a s dvojmontáží vážil 11 270 kg. Prototyp stál na MSV v Brně v roce 1979 a v roce 1982 měla vzniknout ověřovací série 20 kusů. Do sériové výroby se nedostal. V roce 1985 přišel modernizovaný Liaz Fortis s přeplňovaným motorem a klimatizovanou kabinou. Vznikly tři prototypy, ale sériová výroba nezačala.

Orební souprava OS 360 spojila dva tahače. Zadní jezdil bez kabiny a ovládal se z předního. Za nimi byl pluh s 10 nebo 11 radlicemi, prameny se rozcházejí.

ŠT 180 patřil do středisek těžké mechanizace v družstvech, státních statcích a kooperacích. Hlavně oral, zvlášť hluboko a v zimě. Dál podmítal, smykoval a připravoval půdu kombinátorem. Často jezdil na dvě nebo tři směny.

V roce 1973 zoral jeden tahač na tři směny 1 460 ha, v průměru 22 ha denně. Na Vyškovsku v roce 1975 připadlo na tahač přes 1 470 ha orby. Alois Scheiner a Jaroslav Zeman ze Státního statku Jesenice zorali v roce 1974 každý přes tisíc hektarů, osádka Staník a Šrámek z Břidličné o rok později taky. Boleslav Hruška z Nového Města nad Cidlinou se v roce 1977 zavázal zorat 3 750 ha.

Rudé právo v roce 1977 popsalo traktoristu, který přesedl z pásové čtyřiapadesátky: vysoko zasklená kabina jako velín, kola vysoká jako člověk. Na tahači se střídal se synem.

Výrobce uváděl pro sedmiradličný pluh ROSS až 3 ha za hodinu a 16 litrů nafty na hektar. Měření v praxi vycházela skromněji, kolem jednoho hektaru za hodinu a 20 až 27 litrů na hektar. V roce 1978 spotřeboval průměrný ŠT 180 za rok 20 801 litrů nafty a odpracoval 1 896 hodin, Kirovec 26 068 litrů a 1 851 hodin.

Tahové zkoušky z roku 1985 měřily tahač na strništi s jednoduchou montáží v brázdě i mimo ni a s dvojmontáží. Na třetím stupni dával na háku 86 až 91 kW. Při měření utužování půdy patřil s jednoduchou montáží spolu s Kirovcem k nejhorším strojům, s dvojmontáží se blížil pásovému traktoru.

Nejslabší částí tahače byla převodovka Praga 10 P 80. Při orbě se olej v ní ohříval až na 160 °C. Podle vzpomínek řidičů nejčastěji odcházela trojka a koncové převody a praskaly kardany. Generální oprava přicházela v sedmém až desátém roce provozu a opravy stály víc než u Zetoru 12011.

Horší než poruchy byl nedostatek dílů. Dobový tisk o něm psal po celá 70. a 80. léta. Některé díly v 80. letech přicházely z Bulharska.

VÚZT Řepy v roce 1978 měřil hluk v kabinách při orbě. ŠT 180 měl uvnitř 87,5 dB(A), o tři decibely víc než Kirovec K-700A, a překračoval tehdejší hranici 85 dB. Hladina akustického výkonu 115 dB byla nejvyšší ze všech měřených strojů a zákonný limit přesahovala o 15 dB. Hlavní složkou hluku byl výfuk. Vibrace vyšly vyhovující.

Povinné hodnocení v květnu 1979 konstatovalo, že je konstrukce zastaralá. V roce 1984 dostal tahač III. stupeň jakosti a později byl z povinného hodnocení úplně vyjmut. Kvůli jednoúčelovosti a malé svahové dostupnosti, podle učebnice z roku 1987 do 9°, měl v horských oblastech nejnižší roční nasazení ze sledovaných traktorů.

Využití ŠT 180 i Kirovců bylo podle Rudého práva v roce 1980 neuspokojivé: počet dnů nasazení za rok vzrostl v letech 1973 až 1978 jen ze 124 na 173. V roce 1987 jeden podnik nahradil tahač Zetorem 16045 a spotřeba nafty na hektar stoupla o 15 %.

V lesích jezdil ŠT 180 jako protahovací traktor při lanovkové těžbě. Verze 180 D dostala hydraulickou ruku s kleštinami, úpravu dělal podnik v Krnově. V lomech jezdily tahače s hydraulickou rukou a dieselelektrickým agregátem na opravy kolejí.

V zimě se s ním odklízel sníh. STS Doksy tak používala tahače už v roce 1973. Při sněhové kalamitě v Abertamech v roce 1980 vyprostil státní statek uvízlé silničáře tahačem s třímetrovou radlicí. Podle Wikipedie s ním dopravní podnik v Jihlavě odtahuje autobusy a trolejbusy. To jsme nezávisle neověřili.

Jediný doložený export šel do Angoly. Motokov tam v roce 1980 dodal prvních 40 kusů a dalších 16 bylo připraveno. Tahače pracovaly v provinciích Benguela, Huambo a Huíla a servis dělal LIAZ Zvolen s angolskými mechaniky. V roce 1976 se jednalo o výrobní kooperaci v Jugoslávii, jestli se uskutečnila, jsme nezjistili. Dodávky do SSSR, NDR nebo Maďarska jsme nenašli.

Vybrali jsme tahače, které jezdily ve stejné době. Hodnoty jsou stejné jako v našem článku o Kirovci, u ŠT 180 bereme hmotnost z databáze TractorData, aby se dala porovnat s ostatními. ŠT 180 byl lehčí a slabší než Kirovce a Rába-Steiger a podobný sovětskému T-150K. Zetor Crystal 16045 jsme přidali jako velký československý traktor bez kloubu. Právě jím jeden podnik v roce 1987 ŠT 180 nahradil.

Podle Zemědělské techniky stál v roce 1986 nový ŠT 180 238 000 Kčs a Kirovec K-700 368 000 Kčs. Generální oprava vyšla na 140 000 a 220 000 Kčs. Kirovec měl víc výkonu a uměl řadit pod zatížením, ŠT 180 byl levnější a díly měl společné s nákladními auty.

V prosinci 1989 psalo Rudé právo, že náhradu tahače připraví ZŤS Martin a Tatra Kopřivnice a do té doby se bude dodávat ŠT 180. Nástupce už nepřišel. Po roce 1989 skokově zdražila nafta, trh byl nasycený a export skoro žádný. V roce 1991 vzniklo 20 kusů, v roce 1992 posledních 50.

Ceny ojetých strojů rychle padaly. V roce 1990 se ŠT 180 N nabízel za 310 000 Kčs, v roce 1995 prodávaly Technické služby Mostu traktor ŠT 180 za 34 540 Kč bez DPH. Servis ale běžel dál, STS Mimoň v Doksech opravovala hydrauliku tahačů ještě v roce 1990.

Kolik tahačů ještě jezdí, nikdo nesčítal. Nejvíc jich přežilo ve verzi N s nakladačem. Těžký stroj se hodí na dusání siláže, což potvrzují fotky z Roprachtic z roku 2024 i obsluha renovovaného kusu na Slovensku. Díly se shánějí hlavně z nákladních aut Škoda 706 a LIAZ.

Tomáš Karl z Bílenců koupil od šachty za cenu šrotu ŠT 180 z roku 1988. S dvěma pomocníky ho od jara 2020 opravili a teď s ním obdělávají 105 ha. Tahač z roku 1980 ze slovenského Pohroní sloužil 35 let a vystřídal pět motorů, poslední je motor 637 o 257 koních. Majitel od Považské Bystrice dal tahači kabinu z kamionu DAF a podle svých slov to je jeden z nejspolehlivějších traktorů, jaké kdy měl.

Na bazarech v říjnu 2026 stál pojízdný ŠT 180 zhruba 40 000 až 70 000 Kč. Kus s nakladačem a novou STK byl za 160 000 Kč, stroje na díly od 24 000 Kč. Kopii katalogu náhradních dílů z roku 1978 jde koupit.

Národní zemědělské muzeum vystavuje ŠT 180 z roku 1979, který mu zapůjčila firma Farmet. Tu v roce 1992 spoluzakládal Karel Žďárský. Muzejní štítek uvádí hmotnost 1 400 kg a rozměry 2 850 × 1 515 × 1 600 mm, to k celému tahači nesedí. Z doby výroby se dochoval plakát z roku 1977 s fotkou tahače na louce.

Hotový model ŠT 180 se nevyráběl. Existuje papírová vystřihovánka v měřítku 1:32, ze které jde postavit i nakladač se stohovačem, a stavebnice z pryskyřice ve velikosti TT. Tahač má i mód do hry Farming Simulator 22.

Vlastní fotky ŠT 180 nemáme. Všechny fotky v článku jsou z Wikimedia Commons s volnou licencí, autora a licenci jsme ověřili na stránce každého souboru. Většinu nafotil Jiří Erben.